Hlavní menu
Home
Aktuálně
Bonsaje
Bonsai Sumiko
Doplňkové rostliny
Kaligrafie a sumie
Keramika
Pěstování
Suiseki
Techniky
Tvarování
Chrámy a zahrady
Zprávičky

Program na rok 2011 konečně na světě. Podrobnosti v horním menu.
 
Reklama
Advertisement
Advertisement
 
Zahrady paláce Nijó, Ninomaru a Seiryu-en
Napsal Čestmír Sosnovec   
Neděle, 16 září 2007
 

Dalším příspěvkem jsou dvě zahrady ležící těsně vedle sebe v areálu kjótského paláce Nijó. Zahrady Ninomaru a Seiryu-en patří k perlám mezi kjótskými památkami.

Při psaní textů o Japonsku se většinou zaměřuji pouze na lokalitu samotnou, její popis a faktické informace. V tomto příspěvku si dovolím nastínit celkovou společensko-politickou situaci v zemi. Jednak proto, abychom si udělali komplexnější představu o Zemi vycházejícího slunce a jednak proto, abychom si uvědomili, že společenské klima v době vzniku mnoha krásných zahrad nebylo vůbec tak idylické, jak bychom si mohli myslet.

Píše se rok 1598. Umírá Hidejoši Tojotomi, který ke konci století ovládal téměř celé Japonsko a neskrýval ani své touhy expandovat do zahraničí, především do Koreje. To se však nepodařilo a Hidejošiho vojska byla stažena. Šestiletý syn Hidejori prozatím nemůže převzít správu země a tak se této úlohy ujímá nejvýznamnější skupina vazalů v čele s Iejasu Tokugawa, kterému je navíc svěřena péče o nezletilého Hidejoriho.

Někteří z bývalých Hidejošiho vazalů nechtějí přijmout vůdcovství Iejasuovo a bouří se.

V roce 1600 dochází k rozhodující bitvě, ve které Iejasu navzdory přesile vítězí díky zradě v řadách nepřítele. Následně v roce 1603 získává titul šóguna zařazuje se mezi nejvyšší vojenskou šlechtu.

I když Iejasu v roce 1605 odstupuje z úřadu ve prospěch svého syna, čímž deklaruje dědičnost šógunského úřadu v rodě Tokugawů, vládne ve skutečnosti až do své smrti. Velké úsilí vynakládá na vybudování sídelního města Edo, na upevnění moci a sjednocení země. Na sklonku života likviduje vážného konkurenta v boji o moc, rod Tojotomiů, kterému byl ještě před několika lety zavázán. Pro příštích 250 let se rod Tokugawa stává vládnoucím rodem Japonska. S ituace v zemi se uklidňuje, začíná období míru a naprosté izolace od okolního světa.

Za těchto okolností a v takto složitých poměrech vzniká hrad Nidžó (1601-1626). Nepatří sice mezi nejmonumentálnější stavby té doby, ovšem přesto zaujme krásou a výpravností svých interiérů, jež symbolizují moc a slávu svého majitele. Budování pevností a paláců sloužilo především k ochraně vládnoucího rodu, ale zároveň oslabovalo síly podřízených vazalských rodů, které byly nuceny tyto stavby budovat či na ně alespoň významně přispívat z vlastních prostředků.

Hrad Nidžó měl sloužit jako Kjótská rezidence Tokugawských šógunů. Tvoří jej dva soustředné kruhy opevnění, palác Ninomaru a palác Honmaru, dále různé obslužné budovy a několik zahrad. Palác Ninomaru rozkládající se na 3300 m² je skoro celý postaven ze dřeva cypřiše hinoki. Celková rozloha hradu je 275 000 m², z nichž 8000 m² je zastavěno budovami.

Hrad je názorným příkladem, jak architektura napomáhala kontrole společnosti. Návštěvníci nižšího společenského postavení byli přijímáni ve vnějších, okázalejších částech Ninomaru, kdežto návštěvníci ve vyšším společenském postavení byli uváděni do vnitřních, propracovanějších částí paláce. Vchody do místností pro osobní strážce nebyly maskovány, jak tomu bylo v mnoha jiných hradech, ale naopak byly okázale zdůrazněny.

Stavba se skládá z několika různých přijímacích komnat, úřadoven a šógunovi obytné části, do které měla přístup jen obsluha tvořená ženami. Jednou z největších pozoruhodností hradu Nidžó jsou tzv. slavičí podlahy v přístupových chodbách. Z důvodu ochrany obyvatel hradu před náhlými přepady a najatými vrahy byly v chodbách podlahy položeny tak, aby vrzaly (zpívaly) jako ptáci, když se po nich někdo pohyboval.

Zahrada Ninomaru, která je tématem tohoto článku je někdy také nazývána „hačidžin no niwa“ – zahrada osmi vojenských táborů“. Sedm táborů obklopujících tábor velitele. Snad i proto, v jaké době vznikla. Její vybudování je datováno rokem 1624 a souviselo s přípravou šóguna na významnou událost, návštěvu císaře.

Její koncept je spojován se jménem Kobori Enšú. Šógun Tokugawa Iejasu si nepřál, aby v ní byly umístěny stromy, protože opadávající listy až příliš vzbuzovalo pocity pomíjivosti a stáří. Přesto se vzhled zahrady v průběhu staletí měnil, došlo k několika přestavbám, a tak zde můžeme obdivat nejenom krásné, pravidelně střihané borovice Thunbergovy, ale i nádherné kombinace skupin kamenů.

I přes poměrně velkou plochu zahrada nepatří mezi zahrady pro potěšení, sloužící k procházkám, při nichž se otvírají krásné pohledy do zahrady i okolní přírody. Naopak je koncipována tak, aby měl pozorovatel možnost vychutnávat si její krásu z několika málo míst, většinou přiléhající budovy paláce Nidžó. Zaujme tradičními prvky. Jezero je rozčleněné třemi ostrůvky (horai – ostrov nesmrtelných, ostrov želvy a jeřába), které patří ke klasickým symbolům dlouhého resp. věčného života. Do jezera vodopádem přitéká voda.

Ohromné množství ostrých, většinou poměrně velkých kamenů uchvátí na první pohled. Kombinace kámen- kámen nebo kámen-borovice využívá tvarových velikostních i barevných kontrastů vyvolávajích v lidské duši pocity klidu, uvolněnosti, harmonie. V zahradě se nesetkáte s místem, na kterém byste rozpoznali, že se jedná o uměle vybudovaný komplex. Kameny jsou dostatečně velké na to, aby zpevnily břehy a zároveň udržely dostatek zeminy potřebné pro zdárný růst nádherně tvarovaných borovic. Další předností použitých kamenů je jejich tvar a struktura povrchu. Každý jednotlivý kus je zajímavý, a tak i celkové aranžmá působí opravdu velkolepě.

Areál hradu včetně komplexu zahrad patří od roku 1939 městu Kjóto, je přístupný veřejnosti a přísluší mu také náležitá péče.

V roce 1994 byl hrad Nidžó, spolu s dalšími památkami v Kjótu a jeho okolí, zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem „Vzpomínky na starobylé Kjóto“.

Když opouštíte zahradu a pokračujete v obcházení komplexu budov, zjistíte, že se blížíte ke druhé zahradě, neméně zajímavé a krásné.

Zahrada Seirjú-en jakoby sousedí s celým areálem hradu Nidžó a byla sem přesunuta z jiného místa v roce 1965. Zahrada má dva čajové pavilony, nacházející se na břehu uměle vybudovaného jezera, do něhož přitéká křišťálově čistá voda. Dominantou jsou opět kameny, na poměrně malé ploše jich bylo použito více než 1100, a stříhané keře.

Potěšitelné také je, že areál zahrady není pouze centrem turistického ruchu, ale slouží i nejrůznějším společenským událostem, např. přijímání oficiálních hostů města Kjóta. Konají se zde také různé kulturní akce a tím tento prostor získává další rozměr.

Použitá literatura:

Vasiljevová,Z.: Dějiny Japonska, nakladatelství Svoboda, Praha 1986
Hrdličková, V.: Umění japonských zahrad, nakl. Argo 2003
Mehling, M.: Knaurs Kulturfuehrer in Farbe – Japan, Droemer Knaur 1989
Boháčková, L., Winkelhoferová,V.: Vějíř a meč, nakladatelství Panorama, Praha 1987

 

Fotografie:

zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
   

Komentáře uživatelů  
 

Průměrné hodnocení

 


Vložte svůj komentář
Jméno
E-mail
Titulek  
Komentář
 
Zbývající znaky: 600
   Upozornit na další komentáře
  Mathguard security question:
 E          FQN      
SU     E    5 O   LTR
 G    36H   CN5      
 X     M    7 R   TSK
LPY         QDT      
   
   

0 komentářů



mXcomment 1.0.7 © 2007-2017 - visualclinic.fr
License Creative Commons - Some rights reserved
< Předch.   Další >
webdesign: POCÍTACOVÁ ŠKOLA - Mgr. Martin Groulík