Druhá velká cesta našeho sdružení do země zahrad a bonsají
vedla přes turecký Istanbul. Protože jsme zde museli strávit jednu noc a počkat
na přímý let do Tokia, využili jsme půlden volna a vyrazili do města.
Po dlouhé
době přináším další aktualizaci. Trochu se mi zastesklo po hledání
zajímavých
pramenů o místech, která jsme navštívili v roce 2008.
Jakkoliv mi
město Nara nepřirostlo k srdci, zahrada Isuien patří mezi nádherné perly
japonského zahradního umění. Vřele doporučuji všem, kteří do Japonska
někdy
poletí.
Jaro mne zase tak zahltilo praci, ze mi nezbývá čas na
pravidelné aktualizace, o které mne opakovaně žádáte či je očekáváte. V tomto
a příštím příspěvku se vrátíme do zahrady komplexu Adači. Snad mi prominete, že
je tentokrát nedoprovodím žádným textem, v případě zájmu najdete informace
o zahradě i muzeu ve starší reportáži z roku 2007.
I když se mnoho fotografií opakuje s těmi již dříve prezentovanými, věřím,
že vás potěší. Přeci jenom nejde o běžnou zahradu.
Trochu neočekávaně jsme se díky špatnému počasí dostali do jednoho z poutních míst, o kterém každý Japonec říká, že by se sem měl alespoň jednou za život podívat. Šintoistická svatyně Izumo Taiša mě ohromila svým stářím, patinou mnoha míst a papírovými "přáníčky" pověšenými téměř všude.
Vzpomínám si, že jsme se v roce 2005 do této zahrady
nedostali. Přijeli jsme totiž v březnu a to je stejně jako v jiných měsícíh
(kromě litopadu) zavřená. Mrzelo mne to, ačkoliv jsem tehdy nevěděl, co by mě
za branou čekalo. Když se nám v roce 2008, právě v listopadu,
podařilo dovnitř dostat uvědomil jsem si, že opravdu nejde o všední tuctovou
zahradu.
Chrám Nanzendži ani nebyl zařazen do našeho původního plánu.
Tam byla zařazena výstava Taikanten, na kterou jsme se všichni těšili. Shodou
okolností jsme však na tuto prestižní bonsajovou akci zavítali příliš brzo. O
den dříve, kdy se výstava ještě stavěla. Naštěstí se místo konání výstavy
nenachází daleko od několika zajímavých chrámů a svatyní, a tak pouze „stačilo"
rozhodnout pro jednu z mnoha možných variant náhradního programu.
V další
části našeho putování Kjótem se podíváme do jednoho ze slavných míst japonského
buddhismu, chrámu Nanzendži. Do komplexu chrámu jsme se vydali tak trochu
náhodou a snad právě proto se celý den tolik vydařil. Nic na tom nezměnil ani „Kjótský
maratón", který po prohlídce následoval a na který nikdo z účastníků do
smrti nezapomene (viz text o zahradě Šigemori Mireiho)
Po delší době se opět vracím k pravidelným
aktualizacím na našich stránkách a zároveň také k cestě po Japonsku v roce
2008. Naváži v místě, kde končila poslední aktualizace, tedy v Kjótu.
Toto město překypující nejrůznějšími poklady japonské kultury se mimo jiné stalo sídlem zahradního
architekta Shigemori Mireiho. A právě do jeho rezidence se dnes podíváme.
Po kratší odmlce způsobené
množstvím pracovních povinností, především přesazováním bonsají, se opět
vracíme k našim aktualizacím. Neopustíme zatím ještě areál Tófukudži,
přesto nahlédneme do další zahrady v sousedství. Její návštěvu jsme neplánovali,
ani jsme netušili, že je přístupná jen jeden jediný týden v roce, právě
ten, kdy jsme byli v Kjótu. Pokolikáté již jsme měli štěstí? Už si
nevzpomínám, ale radost byla veliká. Veliká proto, že zahradu vybudoval můj
„oblíbenec" Šigemori Mirei.