Druhá velká cesta našeho sdružení do země zahrad a bonsají vedla přes turecký Istanbul. Protože jsme zde museli strávit jednu noc a počkat na přímý let do Tokia, využili jsme půlden volna a vyrazili do města.

Po dlouhé době přináším další aktualizaci. Trochu se mi zastesklo po hledání zajímavých pramenů o místech, která jsme navštívili v roce 2008.

Jakkoliv mi město Nara nepřirostlo k srdci, zahrada Isuien patří mezi nádherné perly japonského zahradního umění. Vřele doporučuji všem, kteří do Japonska někdy poletí.

Jaro mne zase tak zahltilo praci, ze mi nezbývá čas na pravidelné aktualizace, o které mne opakovaně žádáte či je očekáváte. V tomto a příštím příspěvku se vrátíme do zahrady komplexu Adači. Snad mi prominete, že je tentokrát nedoprovodím žádným textem, v případě zájmu najdete informace o zahradě i muzeu ve starší reportáži z roku 2007.
I když se mnoho fotografií opakuje s těmi již dříve prezentovanými, věřím, že vás potěší. Přeci jenom nejde o běžnou zahradu.

Hezké jaro z Nedrahovic...

Vzpomínám si, že jsme se v roce 2005 do této zahrady nedostali. Přijeli jsme totiž v březnu a to je stejně jako v jiných měsícíh (kromě litopadu) zavřená. Mrzelo mne to, ačkoliv jsem tehdy nevěděl, co by mě za branou čekalo. Když se nám v roce 2008, právě v listopadu, podařilo dovnitř dostat uvědomil jsem si, že opravdu nejde o všední tuctovou zahradu.

Chrám Nanzendži ani nebyl zařazen do našeho původního plánu. Tam byla zařazena výstava Taikanten, na kterou jsme se všichni těšili. Shodou okolností jsme však na tuto prestižní bonsajovou akci zavítali příliš brzo. O den dříve, kdy se výstava ještě stavěla. Naštěstí se místo konání výstavy nenachází daleko od několika zajímavých chrámů a svatyní, a tak pouze „stačilo" rozhodnout pro jednu z mnoha možných variant náhradního programu.

V další části našeho putování Kjótem se podíváme do jednoho ze slavných míst japonského buddhismu, chrámu Nanzendži. Do komplexu chrámu jsme se vydali tak trochu náhodou a snad právě proto se celý den tolik vydařil. Nic na tom nezměnil ani „Kjótský maratón", který po prohlídce následoval a na který nikdo z účastníků do smrti nezapomene (viz text o zahradě Šigemori Mireiho)

Po delší době se opět vracím k pravidelným aktualizacím na našich stránkách a zároveň také k cestě po Japonsku v roce 2008. Naváži v místě, kde končila poslední aktualizace, tedy v Kjótu. Toto město překypující nejrůznějšími poklady japonské kultury  se mimo jiné stalo sídlem zahradního architekta Shigemori Mireiho. A právě do jeho rezidence se dnes podíváme.

Po kratší odmlce způsobené množstvím pracovních povinností, především přesazováním bonsají, se opět vracíme k našim aktualizacím. Neopustíme zatím ještě areál Tófukudži, přesto nahlédneme do další zahrady v sousedství. Její návštěvu jsme neplánovali, ani jsme netušili, že je přístupná jen jeden jediný týden v roce, právě ten, kdy jsme byli v Kjótu. Pokolikáté již jsme měli štěstí? Už si nevzpomínám, ale radost byla veliká. Veliká proto, že zahradu vybudoval můj „oblíbenec" Šigemori Mirei.