Hlavní menu
Home
Aktuálně
Bonsaje
Bonsai Sumiko
Doplňkové rostliny
Kaligrafie a sumie
Keramika
Pěstování
Suiseki
Techniky
Tvarování
Chrámy a zahrady
Zprávičky

Program na rok 2011 konečně na světě. Podrobnosti v horním menu.
 
Reklama
Advertisement
Advertisement
 
Keramika Jiřího Duchka 8
Napsal Čestmír Sosnovec   
Pondělí, 24 březen 2008
 

PŘÍBĚH JEDNÉ ČAJOVÉ MISKY

"Čajová miska z Mutějovic"

 

Miska, dvě spojené dlaně - odvěký postoj prosebníků, symbol přijímání, znamení pokory, odevzdanosti a očekávání. To je první, co mě napadá, když beru do rukou malou nenápadnou čajovou misku.
Chvíli ji hýčkám v dlaních, obracím, konečky prstů se dotýkám na mnoha místech, ohmatávám, potěžkávám, vnímám nekonečné křivky tvaru a strukturu jejího povrchu.

Země se otáčí.

Jako by se mi v rukách usadilo všechno jsoucno.

Cítím bytostné propojení se zemí, s přírodou.

Očima pozoruji tu jezerní krajinu a poklidnou hloubku hladiny v jejím středu.

Čajové lístky se otvírají.

Uklidňuje mě to.

Když ji pak střídavě přikládám k ústům, květnatá vůně čaje přivolá do času ukryté vzpomínky a pocity.

Čajové lístky tančí svůj vznešený tanec a já se místy ztrácím v čase a prostoru.

Hřejivý pramínek pomalu proniká do samotného středu mého těla i mojí mysli.

Cítím hluboké obecenství.

Nikdy jsem nestudoval žádný čajový obřad ba ani jsem nebyl nikdy k něčemu podobnému přizván a přesto bylo a je pro mě pití čaje z čajové misky vždycky nějak zvláštní a výjimečné.
Poznávání rozličných druhů čajů, jejich barvy vůně a chutě jsou pro mě vskutku zajímavým zážitkem, avšak jako hrnčíře mě vždy nejvíce vzrušuje pohled na samotnou keramickou čajovou misku.
A zrovna tak, ne málo, mě vzrušuje i její příběh.
Příběh prosté dokonalé krásy, příběh nenápadné jednoduché misky na rýži, která během 16. století doputovala obchodními cestičkami odněkud z Korejského království na Japonské ostrovy, aby zcela převrátila na ruby doposud uctívané principy krásy v řemeslné dokonalosti tvaru, vyváženosti barev a jemných dekorů.
Tehdy v ní japonští čajoví mistři objevili nový vrcholný symbol estetiky a "prostá miska se dostala ze špinavé kuchyně na trůn."
Tak kdysi padl zdánlivě nepřekonatelný kult tvarové i zdobné dokonalosti symetrického a pestrobarevného keramického nádobí čínských mistrů a nahradil ho nový symbol, prostá z misek, ze kterých korejští rolníci přijímají svůj denní díl.
Byla to jednoduchá miska nepravidelného tvaru, hrubého vzorování a nevyvážené barvy bez jakékoli stopy nápadnosti či okázalosti a právě proto mohl každý ocenit misku svým vlastním způsobem. Její krása se tak stala bezhraniční.
Sami Japonci dodnes soudí, že se čajová miska stala estetickým a myšlenkovým východiskem i pro moderní umění západního světa.
Když začínám roztáčet svůj hrnčířský kruh a chystám si v rukou hrudku hlíny, abych dopomohl na svět nové čajové misce, nemyslím zpravidla na nic. Jen naslouchám zvukům toho vzácného okamžiku stvoření a pozorně se připravuji na nové setkání. Ruce pak pracují samy, vedou poddajnou hlínu jako tanečnici v ladných spirálách vzhůru, krok předurčuje další krok až k jejímu vrcholu. Někdy náhle, většinou však pozvolna až opatrně, vynořuje se její tvar, jako když vstávají hory z hedvábných oparů ranní mlhy. Očima přitom sleduji celý ten akt pozorně, aby mi neunikla ta pravá chvíle předurčení. Pak jistota vystřídá naději a v té vzácné chvíli radosti odřezávám strunou misku od kruhu, jako když se odstříhne pupeční šňůra.
Dělám jen to, co se mi zdá být správné.
Hrnčíř-ten věčně zablácený podivín, jemuž bylo svěřeno největší tajemství Země, tajemství stvoření. Dělník neúnavný, od slunka do slunka vede svůj nekonečný zápas se všemi živly světa, aby mohl na druhý den znovu říci"zde jsem". Dobrý služebník. Zrána hravé děcko skotačivé kůzle, s polednem pak starostlivý otec ochránce stád, kvečeru usedá rozvážný stařec s pohledem upřeným do budoucna.
Stává se mi, že na svých toulkách krajinou občas narazím na výjimečnou hlínu, tak jako o Svatojánské noci, kdy země vydává své skryté poklady i mně občas vydá nějaké to tajemství. Taková hlína bývá vždy velmi osobitá především ve svém složení - ve struktuře, hrubosti i barevnosti. Miska z takové hlíny je pak jedinečná a nese nesmazatelné stigma krajiny z níž vzešla, neboť právě na tomto místě se také začíná utvářet její jedinečný příběh.
V současné době už se snad keramik v Evropě nesetká s žádným zásadním omezením pro svou kreativní práci. Suroviny, stroje i nástroje je možné nechat si poslat téměř z jakéhokoli místa na světě, firmy a obchody se předhánějí ve svých nabídkách. Všechno je přeci tak jednoduché, říkají mnohdy lidé a často i kolegové. Mají pravdu.
Pro mě by však byla taková práce pouhou prázdnou nádobou, ze které není čeho se napít.
Byla by pouhým monologem se sebou samým. Nemohl bych se svými miskami prožívat jejich obyčejné i neobyčejné příběhy, nemohl bych si s nimi popovídat.
A tak se stávají i moje cesty lidské cestami v pravdě objevitelskými, když plním svoje kapsy hlínou z navátých sprašových polí na okraji lesa, když můj batoh praská ve švech pod tíhou staletých bahenních usazenin z lagun řek a jejích břehů, nebo když se šplhám po úbočích pradávných sopek, abych nahrabal zvětralé vyvřeliny na zarostlých lávových polích.
Doma v poklidném tichu kamenné hrnčírny se pak přehrabávám těmi poklady. Přesívám, čistím, rozplavuji. Připravuji k použití glazury dávno namíchané a uložené Prvním Hrnčířem od založení Světa pro budoucí pokolení. A zkouším uhodnout, jaký motýl se z té které škaredé kukly vyklube. Tedy, jak bude vypadat budoucí sklovitý povrch nádoby až projde vysokým žárem hrnčířské pece.
Jemné odstíny zelenkavých seladonů, někdy podobné jiskrným kapkám ranní rosy na vysokých stéblech trav, jindy snově zastřené jako dech podzimních mrazíků nad krajinou.
Sametově něžné šlemovky v hnědých, červených a žlutých pastelových barvách připomínající břichaté kameny v řečištích horských říček, nebo třeba temně černé lesklé šlemy kovových nádechů s proměnlivou krajinou duhových olejových skvrn.
Taková jsou skrytá tajemství v prachu cest po kterých denně chodíme.
Před pár lety na podzim porazili ve vedlejší vesnici prastarou lípu. Stála u cesty už za císaře pána. Za tu dobu vyslechla jistě mnoho příběhů od rolníků, poutníků i vojáků, kteří nacházeli útočiště v jejím stinném náručí. Její květy provoněly řadu domácností a vyléčily bezpočet nachlazených. Díval jsem se, jak plameny pohlcují uřezané větve a mohutné špalky, když ji vedle na poli spalovali a jak se pomalu proměňovala v hromádku popela. A s ní i ty příběhy i celý jeden kus historie toho místa. Polevou z toho popela jsem pak naglazoval řadu hrnků, váz a čajových misek. Byly překrásné a dodnes vyprávějí příběhy toho starého stromu.
I saténově bílé misky s modrými pramínky z popela letitých vrb, které polámala loňská vichřice, i misky s čirou průhlednou glazurou stékající do duhových kapek z ořešáků, modře světélkující misky z uschlé švestky z kopce nad Mutějovicemi. Nádherné třešňovky, kaštanovky, misky s glazurou z popele borovic, jabloní či břízy a mnohé další vyprávějí své příběhy.
Když pak nadejde čas, kdy je třeba zpečetit ohněm vše, co bylo předjednáno, vymetu a připravím pec a pečlivě vybírám to správné místo a polohu pro každou jednotlivou nádobu, aby ji ohnivé jazyky, kouř, popel a žár oblékly do nejžádoucnějšího šatu pro toho, komu bude určena. To je moment, kdy se jí naposledy dotýkám, kdy ji naposledy spatřuji takovou, jaká je pouze a jenom v mých představách, kdy ji opouštím, abychom se mohli znovu setkat tentokrát tváří v tvář.
Hlína-prach ze země, vodou oživená, přetvořená a opět zformovaná pro nové poslání. Znovu vysušená v křehkou připomínku pomíjivosti všech věcí světa. Nakonec vypálená plamenem ohně. Žárem, který zkušuje charakter a proměňuje kvalitu bytí, obléká nový šat a utvrzuje k dokonalé existenci, věčné radostné službě svému stvořiteli.
Pec je naplněna a požehnána. Už jen zazdít otvor do komory a připravit dostatek suchého dřeva. Menší část tvrdého bukového dřeva, co dává jen krátký plamen pro začátek a větší díl měkkého smrkového dřeva s dlouhým plamenem pro zbytek pálení. Škrtám sirkou. Teď přichází ta neobyčejná chvíle přeměny, zrození, chvíle zázraku. Ten krátký čas, kdy se kvůli jedné jediné čajové misce spojí živly nebeské a živly pozemské, aby daly vzniknout jednomu dalšímu malému vesmíru.
Užívám si tu výsadu být svědkem i služebníkem té ohňové slavnosti. Průhledy sleduji vzrůstající žár uvnitř pece a jeho barvu. Nádoby svítí jako drahokamy. Pozoruji vrchol komínu, kouř a délku plamene a jiskry, které vyplňují na noční obloze volná místa mezi zářícími hvězdami. Poslouchám hlas pece, vnímám její tep a snažím se zachytit její dech. Podle toho přikládám.
Trpělivě vyčkávám, až se náhle zastaví čas. Všechno ztichne. Teplota v peci dosáhla vrcholu. Přišel čas naplnění.
Je třeba uzavřít komín a zazdít všechny otvory.
Pec-dívka do níž byla zaseta naděje budoucích věcí. Žena pokorná, tichá služebnice, nositelka života, matka skrze níž přicházejí na svět milované děti. Ta, které je třeba láskyplné péče a citlivého zacházení.
Pec chladne zpravidla několik dní. Jsou to dny dlouhé a netrpělivé. Dny plné únavy, nejistoty a očekávání.
Nakonec ale i ona vydá svá tajemství. Někdy trpká, jindy jsou její plody více nežli lahodné, často však nečekané a překvapivé. Mnohdy mi trvá delší dobu, nežli moje oči dohlédnou až za obzor.
Když pak beru do rukou své čajové misky vyprávějí mi znovu svoje neobyčejné obyčejné příběhy a já znovu objevuji ty dávno zapomenuté krajiny.
Ty vnitřní skryté krajiny čajových misek jsou poodhalovány krajinami vnějšího zdání. Pozorný pohled na proměnlivou strukturu, kresbu a barevnost povrchu misky vyvolá odněkud z hlubin její podstaty vzpomínky, myšlenky, obrazy i vůně, které otvírají brány a v lidských představách se pak vynořují její dřímající příběhy.
Každá čajová miska žije svým vlastním životem a postupně v čase a prostoru sílí a formuje se i její individualita. Zraje. Někdy spjatá s konkrétním člověkem jindy sama uprostřed všehomíra. Podobně jako všechna silná místa kolem nás, v jejichž paměti jsou uloženy události malé i velké a do nichž se nesmazatelně otiskuje naše přítomnost, myšlenky a naše činy.
V Japonsku, kde byly v průběhu staletí keramické řemeslo i čajový obřad povýšeny na umění a staly se kulturním dědictvím své země, dostávají mistrovské čajové misky od svých tvůrců nezřídka také svá jména. Ta se často podobají "HAIKU"(báseň)a vyjadřují první, hluboký dojem z nového setkání umělce se svým dílem a zároveň je jím předjímána a požehnána podstata jejího budoucího času existence.
Kruh se uzavírá. Světlo světa spatřila další čajová miska. Držím v ruce ještě teplou čajovou misku-dvě spojené dlaně, odvěký postoj prosebníků, symbol přijímání, znamení pokory, odevzdanosti a očekávání………………

 

Pro Slovenský časopis Bonsai a čaj v Mutějovicích srpen.2006

 

www.keramikaduchek.wz.cz

 

Fotografie:

zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
zvětšit
 
   

Komentáře uživatelů  
 

Průměrné hodnocení

 


Vložte svůj komentář
Jméno
E-mail
Titulek  
Komentář
 
Zbývající znaky: 600
   Upozornit na další komentáře
  Mathguard security question:
PGL         YKY      
  2    5    P F   YUA
BUS   7OY   X5D      
  G    7      W   LYP
CE2         TWC      
   
   

0 komentářů



mXcomment 1.0.7 © 2007-2017 - visualclinic.fr
License Creative Commons - Some rights reserved
< Předch.   Další >
webdesign: POCÍTACOVÁ ŠKOLA - Mgr. Martin Groulík