Hlavní menu
Home
Aktuálně
Bonsaje
Bonsai Sumiko
Doplňkové rostliny
Kaligrafie a sumie
Keramika
Pěstování
Suiseki
Techniky
Tvarování
Chrámy a zahrady
Zprávičky

Program na rok 2011 konečně na světě. Podrobnosti v horním menu.
 
Reklama
Advertisement
Advertisement
 
Keramika Jiřího Duchka 6
Napsal Čestmír Sosnovec   
Neděle, 24 únor 2008
 
Konvice, nejen čajová

konvice čajová
orlice
pták
drak

 

Už jako dítě jsem si všiml, že s konvicí plnou horkého čaje nebo i čerstvě vonící kávy vchází do místnosti i jistá poetika.
Situace v takovém prostoru se náhle proměňuje a my mnohdy ani nevnímáme, že do hry vstupují jiné, neviditelné skutečnosti.
Stavíme ji obvykle doprostřed stolu, pomyslného středu dění, společnosti. Posedáváme kolem, jako okolo vzácného navštívení. Podobně, jako se třeba sedávalo a občas ještě i někde sedává okolo ohniště, nebo kamen s jistým pocitem jistoty a bezpečí.
Jakoby mimoděk přitahuje konvice svým hřejivým tajemstvím pozornost všech, kdo jsou nablízku a vztáhnou-li pak ruce ku prameni, dostane se jim životadárné tekutiny.
Jako kdyby se změnil doposud zaběhnutý řád věcí.
Čas se zdá plynout pomaleji. A i my se náhle zpomalujeme.
Naše pohyby přijímají rytmus sloupku horké páry, stoupající zvolna vzhůru z hubičky konvice a vlnících se duchů nad čajovými šálky.
Uvolňujeme se. Šířící se vůně zaplavuje jeden náš další smysl a přicházejí myšlenky od jinud.
Znenadání jsme jaksi jemnější. Pozornější. Rozvážnější.
Více citlivější a býváme často i otevřenější k naslouchání.
Jindy schopní se pohádat ba dokonce porvat se o kus libovějšího masa, nejlepšího soustečka na pekáči, nyní jsme náhle jaksi ohleduplní.
Všichni pijí z jednoho toho pramene spravedlivě, jeden druhému dává přednost, aby se dostalo na každého.
A možná býváme na tu magickou chvíli i spokojenější.
Tím ale její poslání jistě zdaleka nekončí, neboť i ve svém nejjednodušším provedení a nejprostší formě bude vždy upoutávat pozornost našich očí také svými tvary, povrchem i barevností a jejich vzájemnou kompozicí.
Bude v nás tedy vzbuzovat mnohé asociace a různé pocity, podněcovat nás k přemýšlení a ovlivňovat tak i náš pohled na Svět.
Také její hliněná podstata může nám být připomínkou křehkosti života, převzácného okamžiku přítomnosti třeba toho druhého člověka právě v tuto chvíli a také obrazem stvoření i pomíjivosti všech hmotných skutečností.
V neposlední řadě pak i vědomí si toho, že tento výjimečný a v podstatě rituální předmět je předmětem zcela prostým, určeným především k tomu, aby člověku dobře posloužil, může nám být cenným obrazem o naplnění života samotného.
Konvice je proto, myslím, vzácným předmětem, vstupujícím do našich domovů a mezi nás, jako prvek sjednocující, jakýsi prostředník pokoje, posel vzájemnosti, porozumění a spravedlivého dělení. Stává se tak skromným symbolem skrytých a tak trochu tajemných kvalit, po kterých člověk touží a za kterými usiluje.
Vyžaduje-li nějaká nádoba vytvářená z hlíny a zvláště pak na hrnčířském kruhu opravdu dlouholetou zkušenost a neobejde-li se bez jisté úrovně řemeslného mistrovství, pak je to bezesporu právě čajová konvice.
Kdysi mi kdosi řekl, že asijští hrnčíři považují prvních pět tisíc vyrobených konvic za práci veskrze tovaryšskou-učednickou. Teprve po takové praktické zkušenosti by mohla mít konvice osobitý mistrovský charakter!
Jak to chodí v Číně, Koreji nebo třeba v Japonsku, v zemích, kde má hrnčířství skutečně hluboké kořeny, nevím. Jisté však je, že i obyčejná jídelní miska si žádá své, a co potom nádoba tak členitá a náročná na použití i celkovou kompozici, jakou je právě čajová konvice.
Důležitý je už samotný tvar. Bývá často předurčen druhem nebo typem čaje, případně toho kterého nápoje, způsobem jeho přípravy, ale jistě i jeho podáváním.
Tvarosloví je tedy nadmíru rozmanité a v čase navíc stále proměnlivé. Vyvíjí se spolu s našimi potřebami, způsoby, stylem života, ale i s našim estetickým a filozofickým pohledem na věc. Nakonec však také i na život samotný v širokém slova smyslu.
Tvar konvice je tedy složitou kompozicí mnoha do sebe zapadajících součástí pro různé účely a s různým smyslem. A není to jen tak, skloubit je všechny dohromady. Hotový hliněný prastroj.
Při vytváření konvice, ale nakonec i při jejím samotném výběru, je dobré dbát především na nejpodstatnější a zásadní vlastnosti.
Všechno by totiž mělo do sebe a k sobě pěkně pasovat.
Víčko do nalévacího otvoru pro vodu, aby při nalévání nevypadávalo, nepotlouklo se nebo se dokonce nerozbilo. Proto by mělo být také navíc s jistotou a dobře uchopitelné. Také dírka ve víčku by neměla chybět. Konvice si tudy nasává vzduch, aby uvnitř nevznikal podtlak a nedeformoval proud tekutiny vytékající hubičkou ven, nebo neznemožňoval nalévání vůbec. Dírku pak jistě oceníme i je-li konvice varná. Vyrovnává totiž také přetlak hromadící se páry.
Samotné ucho či držadlo konvice by nemělo překážet víčku v usazení a je-li třeba konvici s jistotou obsloužit, musí být rovněž dostatečně pevné a také pevně uchopitelné.
Z nejpodstatnějších je také hubička. Ať už posazená u vrcholu konvice, nebo vedená od samotného dna, krátká či dlouhá, rovná nebo všemožně tvarovaná, musí být usazena ve vhodném úhlu pro samotnou čistotu nalévání. Jak obrovské je to zklamání a jak silný je pocit beznaděje, když se nám z překrásně vyvedené konvičky řine z hubičky čaj všude po stole, jen neteče tam, kam by téci měl.
Uroní-li pak konvička jen jedinou slzu pro tento svět, odpusťme ji to, prosím. Je to jen pokorná připomínka dokonalé nedokonalosti všech věcí.
I ústí hubičky pak nesmí býti příliš vysoko, aby čaj nepřetékal nalévacím otvorem přes hrdlo dříve nežli hubičkou samotnou, ale ani příliš nízko, neboť by se konvice nedala zcela naplnit vodou.
Nakonec ani prosté dírky případného pevného sítka v hubičce nejsou zanedbatelné. Třeba je zvolit správnou velikost i hustotu.
Vkládáme-li však sítko volně do hrdla konvice, je to už hotový hlavolam.
Všechno by pak mělo tvořit přirozený, vyvážený celek, který podpoří použitelnost i celkový dojem tohoto užitného předmětu.
Při vší té složitosti jsem si téměř jistý, že se jako i většina hliněných nádob vůbec, vyvinula také čajová konvice z prosté jednoduché misky na vodu. Začalo to třeba jen nepatrně zmáčknutým okrajem v plytký zobáček, aby se drahocenná tekutina lépe přelévala z jedné nádoby do druhé a nepromarnila se toliko po zemi. A myslím, že i dnes je dobré začít s vytvářením své osobité čajové konvice právě u toho. Časem si pak konvice u svého hrnčíře najde i svoji výchozí polohu jak teoretickou, tak i praktickou a s větší či menší proměnlivostí dospěje v čase k vnitřní i vnější harmonii.
Nebylo-li by člověka, nebylo by jistě také ani konvice ani žádného jiného předmětu. Nejde však přitom jen o lidský tvůrčí potenciál, ale také o schopnost člověka věci pojmenovávat a dávat jim tak určitý smysl a to i v širokém kontextu. Nezáleží tedy proto pouze na hrnčíři, který dá nádobě do vínku původ a výchozí kvality, ale i na tom, kdo a jak ji používá a jaký vztah si k tomuto předmětu vytváří. V tomto ohledu se stává uživatel třeba konvice také jejím spolutvůrcem, neboť ji aktuálně zhodnocuje a do jisté míry určuje i její budoucnost. Tento vztah, ať už kladný, či jiný, pak vytváří spolu s časem viditelnou i neviditelnou patinu, hodnotu každého předmětu. Ta se v něm potom ukládá a vrství a činí ho tak vzácnějším. Je to přirozený princip zrání.
Záleží tedy na každém z nás, jak se na věc podíváme. Každý máme jiné potřeby a jiná kritéria a co víc, máme velký dar proměňovat věci nedostatečné ve věci dostatečné.
Proto jsem také na samém začátku své hrnčířské praxe mohl prodat i takové čajové konvice, se kterými bych se dnes možná už ani raději nechlubil. Přesto se mi ale dodnes stává, že se s nějakou takovou svou starou prací setkám, a když vidím, jak ji lidé přijali, že ji s radostí používají a jsou s ní spokojení, skoro se až zastydím.
Pak si třeba ale také vzpomenu, jak jsme dávno mívali doma bílou porcelánovou konvici se zlatými hvězdičkami a bez pokličky, která se kdoví kdy rozbila. Stávala v kuchyni na příručním stolku ve zlatém řezu rodinného dění. Byla vcelku hnusná a navíc vždy plná studeného přeslazeného černého čaje a s minimálně dvěmi několik dní starými pytlíky. Když jsem se chtěl napít, strčil jsem si dlouhou hubici vždycky přímo do pusy a dovršil tak všechnu barbarskou skutečnost. Už ani netuším kam potom přišla. Dneska však vím, že jsem ji měl hodně rád.

 

Pro slovenský časopis "Bonsai a čaj" květen 2007 JD

 

Fotografie:

zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
zvětšit
   

Komentáře uživatelů  
 

Průměrné hodnocení

 


Vložte svůj komentář
Jméno
E-mail
Titulek  
Komentář
 
Zbývající znaky: 600
   Upozornit na další komentáře
  Mathguard security question:
YHE          N       
Y      T    CE    3N8
XTL   3OA    2       
9 8    I     Q    T9B
XBB         DKB      
   
   

0 komentářů



mXcomment 1.0.7 © 2007-2017 - visualclinic.fr
License Creative Commons - Some rights reserved
< Předch.   Další >
webdesign: POCÍTACOVÁ ŠKOLA - Mgr. Martin Groulík