|
Šnečí seladony
Domy
a
my
Den
už se probouzí jen rozpačitě. Po Džbáně nad Mutějovicemi se převalují
zamyšlené mraky a z polí začíná zavánět čerstvá oranice.
Země byla opět rozjitřena. Neklamný důkaz přítomnosti člověka-hospodáře.
Hluboké
rudé brázdy, velké drama-závdavek zítřejší úrodnosti, lemují silnici i
cestu až na zastávku. Jak se vesnice pomalu vzdaluje, roste nad
střechami domů věž Sv. Václava. Staletý maják pro všechny, kteří sem
přijíždějí a odjíždějí. I javory už oblékly slavnostnější livrej. Nízké
javory s huňatými čepicemi, to tajuplné procesí v dálce se náhle
přiblížilo a jako čestná stráž provází chodce až na perón. Jinovatka
smáčí boty i nohavice.
Vítr hvízdá opuštěnou chmelnicí tak trochu nostalgicky.
Na zpustošené nevzhledné čekárně oznamuje nápis Mutějovice zastávku. I tady se kdysi člověk rozkročil. Člověk průkopník.
Jen jedna kolej tam a nebo zpátky.
Člověk muž a žena, dva body, dvě rovnoběžky. Jejich počátek i konec sbíhají se kdesi v nekonečnu.
Kolej, dvě stříbrné nitky vetkané do krajiny, přicházejí odněkud a směřují někam. Nebo snad odnikud nikam…
Šípky
se rdí a tráva pomalu žloutne a mezi tím vším se skví bělostné vrcholky
hlemýždích ulit, tak jako zasněžené hřebeny Krušných hor na horizontu.
Jako když přetrhne šňůru perel, jsou roztroušeny v kolejišti v
příkopech kolem, je jimi poseto celé okolí.
Všechny jsou prázdné. Jejich obyvatelé je už dávno opustili.
Snad
odcestovali vlakem někam za dobrodružstvím, možná za lepší budoucností,
možná tak jako sudetští Němci z Kounova a ostatních vesnic dál na
západ, opustili své domovy náhle a bez meškání.
Nemohu se ubránit
těm myšlenkám, když sbírám ulity do proutěného košíku, jako bílé hřiby
v hlubokém listí pod mohutnými buky na džbánských stráních právě v
tomto podzimním čase. Když je pak propírám vodou a čistím a když je
drtím na jemný vápenný prach v kulovém mlýnku na glazuru.
Praskají,
lámou se a hroutí ty překrásné stavby dávno zapomenutých stavitelů i
jejich obyvatel. Všechny ty skvostné domy, statky, stodoly a mlýny, ty
usedlosti, zámky, kostely a fary a jejich zahrady. Ty dokonalé hlemýždí
stavby snad symbolicky tvarované v nekonečnou spirálu neutuchající
touhy po spočinutí, po domově.
Ještě přidat trochu živce pro oživení
a trochu křemene pro utvrzení a hloubka křišťálově průzračné
žlutozelené glazury s hlubokými krakely mi bude napořád připomínat vůni
oranice a vadnoucí trávy, hlemýždě i všechny ty, kteří tu žili před
námi a je to už dávno co někam odešli.
JD Mutějovice 2006
Fotografie:
|
|
|
