Přijdou pak ale dny poměrně stejnavé, letní, především ty teplejší, kdy již ani rosa nepadá a člověku se těžko dýchá.
Nějak jsem až letos přišel na to, že právě naše doplňkovky mi nejlépe připomenou, že se zase něco nového stalo, vyrostlo nové stéblo nebo vykvetlo první poupě a den není vůbec tak monotónní, jak by si ho člověk možná chtěl představovat.
Právě tyto nenápadné skupinky v miskách, většinou alespoň ze dvou druhů rostlin, mi nějak podezřele často přitahují pohled bloudící po zahradě. Určitě to není tím, že by byly větší nebo hezčí než vloni, spíše se cosi změnilo ve mně a já sám je vyhledávám.
Četl jsem přes zimu poměrně hodně knížek, hodně tvaroval bonsaje, věnoval čas zahradám a také je skutečně budoval. Snad jsem se trochu uzavřel a začal více prostoru dávat sám sobě. A rozehrálo se mnoho zajímavého. Potkal jsem několik "nových" lidí, kteří mě svými myšlenkami přivedli k přemýšlení o podstatných věcech, nutili mě tak nepřímo k vytváření a obhajování vlastních názorů.
Poslední dobou si lámu hlavu tím, proč mě tolik přitahují japonské zahrady, bonsaje a kaligrafie nebo spíše Japonsko obecně a jak to člověka ovlivňuje. Zda se dá skloubit život Evropana prosáklého, ať už chce nebo ne, křesťanstvím, s uměleckými disciplínami vycházejícími ze zcela odlišných náboženství Východu. Domnívám se totiž, že pokud člověk chce proniknout do oborů z tak odlišného prostředí, musí toto prostředí poznat nebo se o to alespoň intenzivně pokoušet.

Samozřejmě nemám pocit, že bych Japonsko dobře znal. Ale opravdovou radost prožívám i tak. Když se mi propojí různé zkušenosti z Východu a Západu, nebo mi vzpomínka z jedné zahrady pomůže pochopit něco v mé zahradě, nebo rozkvete podběl v trsu s jinými jarními květinami v misce a já prožiju ten okamžik, který už je za několik chvil pryč, ten moment krásy dané rostliny, který rostlina chystá celý rok.
Odpočívám, jenom pozoruji a nepřemýšlím. Nemusím hodnotit, posuzovat, rozhodovat. Jednoduše jenom jsem.
Na chvíli odskakuji k zenu, jakoby cestuji na druhou stranu polokoule.
"Vymaňuji se z poddanosti pojmům. Uvědomuji si, že slova jsou pouze znameními vynalezenými ke každodennímu použití, která však nemají nic společného se skutečností. Snažím se vzdát své víry v absolutnost pojmů. Člověk jakoby už nebyl s to něco bezprostředně prožívat. Nedovolujeme prožitku, aby zůstal prostě čistým prožitkem, ani na pouhých pár okamžiků. Každý prožitek okamžitě redukuji na myšlenku. Vidím-li růži a pomyslí, jak je krásná, už jsem ji srovnal s jinými růžemi, které jsem viděl dříve, a provedl jsem hodnocení. Už nevidím tuto růži tady a teď, zmeškávám to, jaká skutečně je".

Něco mě začalo šimrat na koleně, z dáli se blíží nějaká známá melodie. Ještě chvilku se pokouším soustředit, nenechat se rušit. Pak ale rozum ztratí trpělivost: "Zvoní ti mobil, zvedni to!"

(Text uvedený v uvozovkách je citován z publikace Moudrosti a příběhy zenu, Marco Aldinger, nakl. Portál 2000)