Jen pár kroků od zahrady Fuyo-en nás čekala další ze známých
zahrad japonské Ómije. Uplynula řada let od doby, kdy jsem zde se zadrženým
dechem pozoroval téměř devadesátiletého Sabura Kata, jak šplhá po policích s bonsajemi.
Neznatelnými štěrbinami mezi víčky kontroloval, zda jsou všichni jeho mazlíčci
v pořádku.
Když Saburo Kato zemřel, nastaly bonsajím krušné časy.
Dlouhá léta pěstované stromy a především smrkové lesíky, kterými se ikona
japonské bonsajistiky proslavila začaly chřadnout, nevědělo se, zda bude syn v práci
svých předků pokračovat. Několik let skutečně nepokračoval a záhy poté se
zhoršil i zdravotní stav bonsají i jejich vzhled.
Měl jsem velkou radost, když jsem prošel branou do zahrady a
viděl množství bonsají, všechny v dobré kondici, mnohé čistě nadrátovány.
Nové budovy lemující zahradu jí krásně rámovaly a vytvářely příjemný kontrast.
Díky našemu doprovodu jsme také mohli s majitelem panem Hacudži Katem
chvilku popovídat a popít s ním čaj. Toto první setkání se nám pak ještě
hodilo při výstavě Taikanten u prodejních stánků.
Snad jediným „nedostatkem" zahrady Mansei-en byl nedostatek
místa. Bonsaje byly tak napěchovány na regálech, že je nebylo snadné fotit. Ani
jejich krása tím pádem nevynikla.
Přes toto všechno jsme se jen těžko loučili, potřebovali bychom
dvakrát, třikrát tolik času, abychom si vše vychutnali.
Program dne byl ale nabitý, a tak jsme museli pokračovat k nedávno
otevřenému Muzeu bonsají, o kterém bude naše příští reportáž.
