Nerad se pouštím do diskusí o tak citlivých tématech jako je estetika a navíc v souvislosti s Japonskem. Protože se ale v několika předchozích příspěvcích toto téma objevilo v komentářích a já slíbil, že se k němu ještě vrátím, musím tak učinit. Domnívám se, že právě ve spojení s tímto článkem bude vysvětlování snazší, protože v Japonsku budete jen obtížně hledat zahradu s bonsajemi, která má tak blízko k pojmům jako je wabi a sabi.

Takagi muzeum původně sídlilo přímo v Tokiu, ve třech patrech mrakodrapu. I tam se člověk navzdory velkoměstu necítil špatně, ovšem zahrada je zahrada, a tak působí nové sídlo muzea o mnoho příjemněji. Navíc je poměrně dobře dosažitelné i vlakem.

Aniž bych tušil, co mě čeká, přijel jsem do zahrady vybaven jako obvykle dvěma fotoaparáty. Digitální aparát člověka v podstatě neomezuje, ale u diapozitivů úspěšnost často závisí na počtu filmů, které máte s sebou. Pokud jich máte málo jako já v tento den, brzy vás to začne mrzet. Nejinak tomu bylo i se mnou. Naštěstí se v průběhu dalších dnů naskytla možnost se do muzea podívat ještě jednou, a tak jsem vyrazil sám. Potřeboval jsem klid, abych se "napásl" mimořádné atmosféry prastarých stromů-bonsají. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem viděl tolik neobyčejných bonsají pohromadě.

POchopil jsem záhy, že toho, co vidím, se ve vlastní zahradě nikdy nedožiji. Není to totiž možné. Bonsaje se stářím 150, 230, 350 i více let. Samozřejmě se jedná o jamadori, o to až tak nejde, ale délka jejich pěstování člověkem u některých přesahuje 70 let. Takové bonsaje již nepotřebují drát, mají borku, že se bojíte dýchat a připadáte si před nimi jako malé bezvýznamné nic.

A právě v tu chvíli člověka "přepadnou" pocity, sugerující nutnost přemýšlet o wabi a sabi. Bonsaje nejsou nablýskané v křiklavých barvách, nemají matně lesklé misky ani olejem natřený kmen. Působí, jako kdyby je někdo před mnoha a mnoha lety, kdysi drátoval, zaštipoval jim výhony a krátil jehlice. Prastará praskající borka borovic ve vás vzbudí takovou úctu a respekt, jako byste mluvili se starým moudrým člověkem plným nejrůznějších životních zkušeností. To nejlepší, co můžete udělat, je mlčet a naslouchat.

Když jsme připravovali zbraslavskou výstavu v roce 2006 a seděli do rána s kaligrafem Izanem nad překlady názvů jeho děl, došli jsme i ke svitkům wabi a sabi. Bylo opravdu vzrušující sedět a naslouchat způsobu vysvětlování těchto slov, naslouchat jeho chápání těchto pojmů.

Wabi - nepřikrášlená elegance
Sabi - elegance obtěžkaná časem

Slovy lze jen obtížně popsat to, co člověk vnímá nad předmětem nebo rostlinou, která obsahuje tyto pojmy ve své kráse.
Probíhá vám hlavou mnoho věcí, jak jsem strom sebral kdesi v horách, jaké fyzické utrpení jsem musel přestát, abych ho dopravil až domů, kolik let trvalo, než strom bylo možné tvarovat a kolik dalších let, než dozrál, aby jej bylo možné vystavit. Například.
Wabi a sabi nemají nic společného se spěchem a touhou zviditelnit se, a tak vedou člověka k trpělivosti a pokoře. Pokud nepochopím, nejenom, že tyto dvě estetické "bytosti" zapudím, ale zároveň strom zničím. Ať už skutečně nebo obrazně.
Nehraje roli, zda stojíte před bonsají, miskou, svitkem, kamenem nebo mečem, rozhodující je, jakým způsobem přemýšlíte.
Dlouho jsem nechápal, co lidé pořád s pojmy wabi, sabi mají, proč o nich všichni píší a nikdo je pořádně nevysvětlí. Myslím, že tuším proč. Wabi a sabi jsou totiž pocity, nikoliv slova.

Fotografie:

Průměrné hodnocení

Zobraz 2 z 2 komentářů