Hlavní menu
Home
Aktuálně
Bonsaje
Bonsai Sumiko
Doplňkové rostliny
Kaligrafie a sumie
Keramika
Pěstování
Suiseki
Techniky
Tvarování
Chrámy a zahrady
Zprávičky

Program na rok 2011 konečně na světě. Podrobnosti v horním menu.
 
Reklama
Advertisement
Advertisement
 
Obuse
Napsal Čestmír Sosnovec   
Neděle, 15 březen 2009
 

obuse-16.jpg

Nevstoupil jsem podruhé do stejné řeky, ale na jejím břehu jsem stál.

Pokud se člověk ocitne v Naganu, bylo by hříchem, neudělat si výlet do malebného městečka Obuse, vzdáleného asi 30 minut jízdy místní dráhou. V mém případě bude toto centrum uměleckých galerií, stylových obchůdků a ovocnářství spojeno jednou provždy s bonsajemi. Šindži Suzuki zde má své „sídlo", svou zahradu plnou letitých bonsají, ve které jsem v roce 2005 končil svůj druhý pobyt v Japonsku.

 

Při procházení městečka jsem se až trochu styděl, že jsem za celé dva měsíce roku 2005 nenašel ani den na prohlídku tak krásného koutu Japonska. Pořád jen sedět za bonsajových stolem a drátovat a čistit džiny a připravovat stromy na výstavy a... byl jsem hodně „zaslepen" bonsajemi, přiznávám.
Když už nic, tak muzeum malíře Hokusaje, či kaligrafa Kózana stojí za vidění. Právě tady možná díky jejich spolupráci vzniklo slavné dílo „Mořská vlna", která proslavila Japonsko i mistra Hokusaje po celém světě.
Kousek od centra, na úbočí hor leží příjemná botanická zahrada, při návratu dále  můžete zastavit u některé z galerií nebo v městském muzeu. Mimoto vás (tedy především ženy) zaujmou komorní stylové obchůdky s nabídkou místních výrobků, často od více nebo méně známých umělců. Vše umístěno do zachovalých domků, nezřídka i s doškovou střechou, obklopených malými, ale o to zajímavějšími zahradami či „předzahrádkami". Ty jsou navíc volně přístupné, či průchozí, chcete-li. Tím pádem se člověk často ocitá před vchodem do soukromého domu a má pocit, že tam nemá co dělat. Ať už zahrádku opouštíte na jedné nebo druhé straně, vždy se můžete ujistit, že jste byli vítáni, na brankách totiž většinou visí cedulka „Welcome in my home garden". Neobvyklé, nicméně příjemné.

Naše skupina po příjezdu do Obuse směřovala nejprve do zahrady Šindži Suzukiho, byli jsme totiž (tak jak je v Japonsku zvykem) „objednáni" a očekáváni. Navíc nás čekalo překvapení, o kterém jsem nic bližšího nevěděl, jen můj cit říkal, že to bude něco zavazujícího.
Zahrada, tedy ta původní, ve které jsem se v roce 2005 pohyboval, nedoznala změn. Zato pozemek za ní, který mistr vloni přikoupil, ano. Původně ovocný sad se proměňuje v novou, reprezentativní zahradu, v níž budou umístěny ty nejhezčí a nejslavnější mistrovy kusy. Jak je v Japonsku zvykem, bude jednoduchá, s citlivě zakomponovanými prvky a kompletním zázemím pro pěstování. V době, kdy jsme zde byli, probíhala ještě výstavba budov, i tak nás ale pan Suzuki „dotáhl" alespoň do okrajové části zahrady, téměř dokončené.
Při prohlídce jsem získal pocit, že je skupina spokojená, zaslechl jsem občas „těžké oddechování" způsobené údivem z velikosti a kvality stromů. Někteří z účastníků pronášeli i věty jako:" Teď už můžu umřít, už jsem to viděl!"
Přiznám se, že mi hodně záleželo na tom, aby právě v Obuse všechno klaplo, přeci jenom zde mám vazby, jež běžný turista získat nemůže. Zvláštní situace nastala hned po našem příchodu do zahrady. Okamžitě mi naskočilo chování a jednání navyklé v roce 2005, které vyplývalo z mé tehdejší pozice žáka, tedy podřízeného člověka (ať už mistrovi nebo ostatním žákům). Podvědomě jsem se zařadil do svého tehdejšího postavení, tzn nejníže postaveného, který musí akceptovat jakékoliv zadání ostatních. Jenže! Přijel jsem, a také jsem tak byl během naší krátké návštěvy akceptován, jako vedoucí výpravy znamenající pro mistra a jeho zahradu významné ocenění a propagaci. Rychle jsem musel „přepólovat" z postavení žáka na postavení partnera a také tak vystupovat. Zajímavě se to ve mně pralo.
Když jsem trochu přivykl netradiční roli, došlo na již zmiňované překvapení, kterým byl společný oběd. Pozvání na něj jako by bylo samozřejmostí, ovšem ani já, ani ostatní členové výpravy to tak nebrali. Poněkolikáté jsme ocenili vlastní dobrou přípravu na cestu, moc, moc se nám nyní hodily dárky nakoupené v Čechách pro případnou potřebu.
Oběd chutnal všem, ač byl na Japonsko neobvyklý. Sedět ve francouzské restauraci, nechat se obsluhovat dámami v kimonech, mít přitom výhled do hezké zahrady, to není úplně běžná podoba pobytu v Japonsku. Příjemné odpoledne.

Po obědě jsme ještě jednou šli do bonsajové zahrady, prohlédli si znovu bonsaje, některé z nich cestovali za týden na Taikanten do Kjóta, potkali se s jedním z majitelů známého jalovce, dostali jako malý dárek knihu od mistra a loučili se s tím, že se za několik dní zřejmě ještě jednou setkáme při významné výstavě bonsají v městě měst Japonska (stalo se).

Rozloučili jsme se a dali si také malý rozchod, aby si každý po svém dokončil tak neobvyklý den. Já sám jsem si přehrával všechny možné vzpomínky a zážitky, srovnával si zkušenosti tohoto dne a věděl, že kami zase jednou stáli při nás.

 

 

 

 

FOTOGRAFIE:

 


   

Komentáře uživatelů  
 

Průměrné hodnocení

 

Zobraz 1 z 1 komentářů

Nostalgie

Napsal: Jaroslav Servus () v 16-03-2009 06:53

Nostalgie

Napsal: Jaroslav Servus v 16-03-2009 06:53

Dobrý den 
Při prohlížení fotografií mě přepadla nostalgie a silná touha vidět to všechno znovu. Vzpomínky a pocity se dají těžko popsat. Bonsaie - úžas. 
Městečko velice půvabné, okouzlující. Mistr Suzuki se nám věnoval plně, přestože mu přijel významný zákazník. Oběd - báseň pro labužníky. 
J.S.

 

» Nahlásit tento komentář adminovi

Zobraz 1 z 1 komentářů



Vložte svůj komentář
Jméno
E-mail
Titulek  
Komentář
 
Zbývající znaky: 600
   Upozornit na další komentáře
  Mathguard security question:
4WH         A1T      
D 7    T    7 P   WPA
73F   YRL   BHY      
  L    T      Q   3YR
RE5         M6T      
   
   



mXcomment 1.0.7 © 2007-2017 - visualclinic.fr
License Creative Commons - Some rights reserved
< Předch.   Další >
webdesign: POCÍTACOVÁ ŠKOLA - Mgr. Martin Groulík