|
V pondělí 26.9. 2006 jsem odjížděl s Kunio Kobajašim na okružní
jízdu po tokijských bonsajistech, kteří sídlí v dosažitelné vzdálenosti
od jeho zahrady. Zhruba po hodině jízdy parkujeme před vjezdem do
poměrně malé zahrady, která je plná bonsají.
Teprve po vstupu do
jejího areálu vidím, že ani jediná bonsaj nezastupuje téměř žádný jiný
druh než azalku. Procházím zahradou a nenacházím také ani jedinou
stejnou rostlinu, tedy tvarově stejnou. Na podstavcích jsou zastoupeny
všechny styly bonsají, které člověk zná z literatury a řada dalších,
specifických.
Majitel přilehajícího domu a zahrady zároveň nás vřele
vítá a nabízí tradiční osvěžující čaj. V průběhu rozhovoru se dozvídám,
že součástí zahrady jsou i ostatní budovy, které ji uzavírají do
jakéhosi obdélníku. Interiér úzkých budov vyplňují misky, substráty,
stolky i suiseki, vše na prodej. V reprezentační místnosti si prohlížím
nekonečnou řadu ocenění z mnoha výstav bonsají v minulosti. Cítím
jakousi pohaslou slávu.
Nezávisle na mé prohlídce se před odjezdem
dozvídám, že tato zahrada, či obchod, prochází velkou krizí. Ta
nesouvisí s majitelem, ten se o zahradu stará otrocky vzorně a věřte,
že jsem "pořádnější" zahradu v Japonsku neviděl, ale s obecným trendem,
který azalky v tuto chvíli staví na jednu z posledních kolejí zájmu
bonsajistů. Tatam je doba, kdy azalky vévodily výstavám, nemluvě o tom,
že byly skvělým obchodním artiklem. Bohužel byly, bohužel pro tuto
zahradu.
Přes tyto komplikace je na majiteli vidět odhodlání
pokračovat ve své práci. Přiznám se, ani mne to nepřekvapuje, když si
uvědomím, kolik práce je za rostlinami skryto.
Fotografie:
|
|
|
