Čtvrtek před koncertem se Nedrahovice zařadily mezi obce
postižené přívalovými srážkami. V průběhu 30 minut spadlo na náš statek
více než 60 mm vody a protože déšť neustával, změnila se celá obec v jeden
veliký rybník, místy proudící říčku.
Vše se projevilo i v naší zahradě, kde se suchá zahrada
na 3 hodiny proměnila ve vodní plochu a kolem vrat skoro holinky nestačily. Vše
navíc umocňovaly mohutné hromy a blesky, z nichž jeden sjel po lípě na
návsi k blízké turistické mapě a její stojny proměnil v třísky. Rány
opravdu jako z děl duněly nad našimi hlavami. Kdo nevysunul zástrčky ze
sítě, měl smůlu. Elektronika hořela ve zlomcích vteřin. Televize, modemy,
počítače...
Člověk není a nikdy nebude pánem přírody (doufám) a pořád
ještě nedostatečně chápe její různé náznaky...
Sobotní koncert se již obešel bez bouřek, i když mraky se
honily celé odpoledne a do poslední chvíle nebylo jasné, zda něco nevypukne.
Domluva byla jasná. Pokud vypadne proud, hrají muzikantky dále, rychle
nasvítíme svíce a hrát se bude bez aparatury. Nic takového se ale nepřihodilo a
večer se proměnil v nevšední komorní zážitek.
Violoncello má moc rád a jeho využití v rukou našich
hostů (Dorota Bárová a Andrea Konstankiewicz) nebylo určitě zařaditelné do
žánru klasické hudby. Jemná hudba a zpěv obou protagonistek dokázaly, že
klasický hudební nástroj může najít i netradičních způsobů využití a zaujmout.
Budeme se těšit, že k CD, které Tara Fuki vydaly (jméno
dvojice nemá prý žádný konrétní význam), a která si posluchači po koncertě
mohli zakoupit i nechat podepsat, přibude brzy nějaké další a že je
v Čechách uslyšíme v dalších letech častěji než letos. Zájem ze stany
publika by jistě byl.
